Texty

Jaromír Zemina


Otištěno v katalogu Davida Bartoně. Vydalo grafické studio eF v Českých Budějovicích, Březen 2007.

Moje přátelství s Davidem Bartoněm začalo roku 2002, když jsme – Oldřich Smutný, David a já – instalovali obrazy Václava Rožánka v třebíčském Malovaném domě. Tu výstavu připravil David a připravil ji, i s náročnou přepravou obrazů z Písku, pečlivě, obětavě a oddaně: Rožánkovu malbu obdivuje už dlouho a mám za to, že pro jeho malířské zrání znamenal Rožánek ještě víc než táborský Karel Valter, s nímž David bývá spojován, asi hlavně proto, že se také narodil v jižních Čechách. To si jen myslím, ale s jistotou vím, že jeho víru v potřebnost a moc malby svým příkladem upevnil i Oldřich Smutný, Rožánkův letitý rádce a podporovatel, který měl tehdy v Třebíči přirozeně hlavní slovo. David přinášel a odnášel obrazy a jen občas k Oldřichovu a mému rozhovoru o nich něco tiše podotkl – jeho respekt k nám starším mu nedovolil víc. Byly to jen krátké poznámky, ale vždycky byly trefné a svědčily o jeho výtvarném citu a vlastním názoru na Rožánkovu práci, kterou znal lépe než já. Že sám maluje, jsem se však dověděl až později – nepovažoval za nutné o tom hovořit.
A tak jsem ho i později znal jen jako člověka, který slouží umění jiných. Příležitost k tomu dostal hlavně v Telči, když mu byla svěřena nově otevřená městská galerie v Hasičském domě. Vede ji úspěšně. Výstavní program sestavuje s rozmyslem opřeným o širokou znalost našeho výtvarnictví a se snahou ukázat publiku, jehož značnou část tvoří cizinci, to nejhodnotnější a nejpozoruhodnější, co vůbec dá získat (někdy je to velmi obtížné). Při uskutečňování svých představ se musí spoléhat hlavně na sebe a dělá sám takřka všechno, až po nejrůznější práce řemeslnické. Někdy si přizve ke spolupráci mne, a tak jsem nemohl chybět, ani když v roce 2005 připravoval výstavu modrobílých obrazů Oldřicha Smutného. To už byl méně plachý a při instalaci podstatně přispěl k tomu, že Oldřichova modř a běl společně odolaly útočnosti syté narudlé hnědi, jíž jsou nepochopitelně a k Davidově stálému trápení natřeny stěny výstavní síně, a nakonec nad ní zvítězily. Výstava se povedla a jistě se o to zasloužila i naše pohoda, kterou nenarušil ani bodrý občan, chtějící se při návratu z hostince opilecky vybavovat právě s námi. A tehdy jsem poznal Davida z jiné strany. Vyvedl vetřelce z místnosti tiše, ale rázně, způsobem prozrazujícím velkou zkušenost, jíž nabyl, když se v nedalekém Červeném Hrádku, kde bydlí, musel několik let starat o hospodu: neuvěřitelné!
Onu dramaticko-komickou scénu jsem si znova připomněl, když mě loni pozval do někdejší telčské synagogy a později policejní stanice, kde si směl zařídit ateliér. To už jsem věděl, že se tenhle absolvent Vysoké školy zemědělské v Brně dlouho zemědělstvím nezabýval a maluje maluje, pokud jen mu to ostatní práce dovolují, a co namaloval také vystavuje (ve „své“ galerii ovšem ne, poněvadž by to pokládal za neslušné), ale samy obrazy jsem neznal. Teď jsem je konečně viděl, jak tam visely na stěnách tak těsně vedle sebe, že je skoro zakrývaly: David toho má na srdci mnoho, pomyslel jsem si.
Hned mě zaujaly. Bylo v nich tolik pravé malířské chuti, tolik radosti z jasných barev, nanášených na podklad rychle a energicky v hutných pastách, mohlo by se říci nahrubo! Pozornějšímu pohledu však prozradily, že průvodkyní této ráznosti je uvážlivost a že pod tuhou slupkou se tu skrývá jemná dužnina – vpravdě básnická, v podstatě lyrická citovost. A pak mě napadlo, že slupka je tak tuhá proto, aby ji chránila před doteky lidí necitlivých, jejichž hrubost David poznal jako hospodský hodně zblízka. Možná i jejich hlučnost a žvanivost přispěla k tomu, že má rád ticho. Mnoho toho nenamluví a málomluvné jsou i jeho obrazy. Velké čisté plochy spoře členěné výraznými linkami, tečkami a skvrnami (David si v nich libuje podobně jako jeho krajanka Eva Prokopcová, s  níž vystavoval loni v Třebíči), tvary zjednodušené někdy až k znakovosti – to je výrazivo jeho poetického minimalismu, jímž se zařadil mezi současné krajináře osobitě. Třebaže občas zpodobuje člověka, je to totiž hlavně krajinář.
Lidé jeho obrazů se rádi druží a spíš než individua představují „lid“. David jejich společnost neodmítá, je snášenlivý, ale s přírodou chce být sám a krajiny, které maluje, jsou liduprázdné. Ani tam se však nevyhýbá hromadnosti a rád se občas pozastaví u stromořadí podle cesty nebo u pravidelně seřazených stromů v sadě. Vedle jejich množství působí volné plochy ještě volněji a objeví-li se někde náznak pohybu, ani on neruší všeobjímající ticho. Čeští krajináři navozují pocit ticha obvykle bělobou, modří a černí, ale David, a v tom je výjimečný, nadal tichostí také žluť, oranž, ba i červeň, naznačující, že pod povrchem mlčenlivé půdy je životodárné napětí. Ano, David má své nepřehlédnutelné místo mezi jihočeskými malíři, ale jeho potřeba ticha ho spřízňuje hlavně s umělcem, kterého osobně nepoznal- s Jiřím Johnem; ostatně z Třeště, kde se John narodil, je to do Telče a Červeného Hrádku blíž než do Davidova rodného Tábora. A má s ním společnou i zálibu v křovinatých remízech, v graficky působících brázdách oranic a v táhlých úbočích kopců, která zvedají obzor tak vysoko, že pro nebe zbývá na obraze jen málo místa, a někdy je z něho úplně vytlačují. Neboť – jak by asi řekl Gaston Bachelard – nejvlastnějším živlem těch dvou je země. Zdá se mi, že Davidovo studium na zemědělské škole přece jen mělo hlubší motivaci.

Jiří Valoch

Otištěno v katalogu Davida Bartoně a Evy Prokopcové. Vydala galerie Malovaný dům v Třebíči v roce 2006

Společná výstava Evy Prokopcové a Davida Bartoně v třebíčském Malovaném domě je nejen představením souboru krásných malířských děl, ale má i svoji vnitřní logiku, která přesahuje jenom jednorázový výstavní záměr či jak se dnes rádo říká „projekt. Oba vystavující umělce spojuje nejen přesvědčení, že malba je tím jedinečným a nezaměnitelným médiem, které má – přinejmenším v našem kulturním kontextu – stále svou jedinečnou a nenahraditelnou kvalitu. Přinejmenším stejně podstatný je samozřejmě také fakt, že oba vystavující umělci vzájemně vysoce oceňují svou tvorbu. S tím konečně souvisí i velice podstatná skutečnost, že oba pocházejí z jižních Čech, i když Eva Prokopcová jižní Čechy opustila na dobu vysokoškolských studií na pražské Akademii výtvarných umění a David Bartoň si našel působiště na Českomoravské Vysočině – poblíž Telče. Prakticky každý, kdo usiloval o moderní malbu v jižních Čechách, nemohl opomenout dílo jednoho velkého solitéra českého malířství, s Táborem spjatého Karla Valtera. Také jsem měl před lety příležitost realizovat jeho velkou, retrospektivní výstavu v Domě umění města Brna. Jedinečnost Valterova malování je především v tom, že dokázal spojit určité detaily viděné přírody s autonomií skladby obrazu, tak jak ji většinou máme možnost sledovat v různých podobách moderní malby. Tento způsob je samozřejmě zdrojem jedinečnosti a neopakovatelnosti tvorby Valterovy, ale může být také určitým nebezpečím menší originálnosti, jakmile na něj chce někdo navázat. Eva Prokopcová své krajinářské zakotvení v průběhu let přehodnotila tak, že ji vnímáme jako jednu z nejpůvodnějších a nejdůležitějších umělkyň, pracujících v jižních Čechách. Přitom se nenechává omezovat pouze jedním úzce vymezeným programem. Veliká senzibilita ji vede k s nesmírně subtilní práci s výtvarnými prostředky, v níž se uplatňuje subtilní malířské gesto, někdy vedoucí až k jemných nuancím malířské monochromie, jindy naopak kontrapunktovaným složitější barevnou skladbou. Jedinečným souborem z posledních let jsou obrazy, tvořené celou řadou doteků barvy, obvykle buď bílé, černé nebo modré, někdy přímo z tuby, kterou umělkyně drží v ruce. Jindy se uplatní stopy jiného nástroje, třeba doteky prstů. To již nejsou žádné kompozice, ale repetitivní struktury mnoha desítek doteků stejnou barvou – ovšem v souladu s autorčiným naturelem nejsou výsledkem žádné neosobní, pravidelné rastry, ale jejich expresívnější, dynamičtější parafráze. Doteky prstů vznikal také velký soubor kreseb, v nichž se také podobně uplatňuje jakýsi řád v pozadí a jeho faktická jedinečná artikulace. Prokopcová si ovšem dokázala modifikovat možnosti kresby také do různých, figurativních i nezobrazujících, záznamů tužkou na nepravidelných útvarech fragmentů strhaných tapet, z nichž potom v prostoru konkrétní výstavy může vytvořit jedinečnou instalaci. K možnostem instalace přivedly tuto od původu bytostnou malířku také experimenty s bílou sádrou, nalévanou na fragmenty hrubé tkaniny či kartonu. Fragilnost, zranitelnost, netrvanlivost takových materiálově netradičních realizací jen zdánlivě paradoxně stimulují tuto skutečně jedinečnou umělkyni, aby právě takové záznamy uplatnila jako nové poselství. A ona skutečně zůstává zakotvena částí svého současného díla ve sféře malby a zároveň ji překračuje. To David Bartoň, jehož obrazy jsme již měli příležitost na samostatné výstavě v Malovaném domě před několika roky vidět, zůstává opravdu malbě věren. A to takové, která je zakotvena ve vztahu k smysly vnímané realitě – sám mi aforisticky napsal, že „svoji krajinu vždy cítil někde mezi Valterem a Boštíkem, i když toho prvního musí zdůraznit“. Ale perfektně se vyhnul tomu, čemu se nevyhnuli někteří, zejména jihočeští malíři – složitou syntax valterovských přírodních detailů nahradil skutečně lapidární, velkorysou syntézou základních skladebných charakteristik určité krajiny, vymezené horizontem. Jsou to zcela oproštěné skladby, v nichž dominuje serielní řazení určitých prvků, vyvozených ze syntaxe krajiny. Celou skladbu obrazu tedy tvoří, nejčastěji linií horizontu vymezené, jakési samoznaky přírodních prvků, uspořádané do volné lyrické repetitivní skladby, která jej v obecnějším smyslu sbližuje nejen s puntíkovými obrazy Evy Prokopcové, ale samozřejmě také s absolutním řádem lyrické geometrie, o jaký usiloval Václav Boštík. Jiného „spřízněného volbou“ bychom asi našli v Petru Kvíčalovi, jenž ve svém prvním tvůrčím údobí reflektoval repetitivní řád detailů přírody kolem sebe, kopců, brázd na poli i jednotlivých rostlin. Všechno jsou to umělci, kteří různými cestami usilují o nalezení řádu nejen kolem sebe, ale především v samotné skladbě obrazu. Společná výstava Evy Prokopcové a Davida Bartoně je nejen zárukou toho, že se v Třebíči objevují opět příklady kvalitního soudobého umění – také se ukazuje, že právě dnes, kdy již i postmoderní programy přestaly být aktuální, stále zůstává možnost jedinečného individuálního uměleckého poselství, jenž nás zaujme usilováním o něco obecněji platného, překračujícího momentální dobovou aktuálnost.

Věra Jirousová

Jako na dlani. 
Lidové noviny 30.8.1995

V Telči se letos o prázdninách objevilo několik milých výtvarných překvapení. Nejen obrazy Stanislava Diviše v bývalé márnici, ale také přímo na náměstí výstava nazvaná Česká krajina. V galerii DDM (Domu dětí a mládeže) tu do konce srpna představuje svoje práce mladý malíř David Bartoň.
Malé i větší galerie pod podloubím na náměstí jednoho z našich nejkrásnějších historických měst nabízely ještě loni výhradně „turistický“ žánr: poetické nebo pseudopostsurrealistické obrázky, na nichž se notoricky prolíná krajina nebo městské zátiší se suchou větví a torzem ženského aktu, různé keramické kokotiny a všelijaké další projevy pokleslé výtvarnické imaginace. Turisti na ně zřejmě zabírají, ale méně otrlý člověk je raději hned vytěsní z vizuální paměti. Marně jsem tu vždycky hledala obraz nějaké obyčejné zdejší krajiny, místo toho jsem však nacházela jen rozmanité provinční stylizace krajinných motivů, zátiší, anebo – běda – figurální výjevy. Hádankou bylo, kam se vždycky podějí všichni neuvěřitelně invenční žáci s výtvarným talentem, když vyrostou a přestanou chodit do místní výborné lidové školy umění. Například na začátku devadesátých let vyzdobili svými výkresy dokonce celé náměstí a vypadalo to, že Telč je jasnou metropolí současného umění. Děti – jak mívají ve zvyku, pokud je nikdo nekazí – kreslily a malovaly všechno, s čím se setkávají a co je napadne. Na rozdíl od průměrných výtvarníků jejich obrázky na čtvrtkách ukazovaly, co si myslí o světě kolem sebe, a ne to, co je právě vhodné nebo aktuální v něm vidět.
V pěkném výstavním prostoru v patře galerie DDM nyní vynikají syrové barvy Bartoňových krajin. Na přiměřených formátech se prostírají jejich hnědé a černé expresívní tóny, hluboké zeleně a meditativní šedobílé souzvuky. Zachycují vnitřní výraz i atmosféru konkrétních míst, jejichž jména se často objevují v názvech obrazů. Dramatickou krajinu navečer u Kostelního Vydří, Krajinu se srdcem svatého Václava (u Rožánek) anebo Kopec Třešeňák s cestou ve sněhu.
V ranějších krajinách z přelomu osmdesátých a devadesátých let používal David Bartoň významové strukturní zvrásnění částí obrazové plochy, naštěstí však tento „estetický“ nešvar opustil ve prospěch pozorného a citlivého malířského rukopisu. Jeho krajiny se postupně stávají iniciačním prostorem malby, v němž autor shrnuje svoji výtvarnou i životní zkušenost. Na obrazech z posledních dvou let se výraz krajin zceluje, odstupuje od konkretizací míst i nálad a například Žlutá krajina nebo Šedá krajina jsou silné svým důsledným minimalismem. Krajiny Davida Bartoně mi připomněly celou mohutnou linii české malby, kterou vytvořili talentovaní malíři, přicházející do měst poté, co uzavřeli ranou kapitolu své tvorby v bezpečné, byť skoupé dlani české krajiny.

Ivan M. Jirous

(10.8. 96) 
Duch krajiny a chudoba ducha

Podoba, kterou nám až dosud ukazoval David Bartoň, byla, dá-li se to tak říci, neškodná. Svými obrazy vysočinské krajiny, abstrahujícími od složitého a pestrého východiska až na jakousi její dřeň, dával tušit tvůrce zahloubaného, introvertního, snad až melancholického. Tyto obrazy byly doprovázeny expresivními kresbami postav, ty se však zdály být jaksi v pozadí, na okraji, ve stínu. Ukolébáni svojí představou krajinářského idylika Bartoně neuvědomili jsme si nebezpečí, které přímo souvisí s jeho zaměstnáním (nikoliv povoláním, protože tím je nepochybně malíř), zaměstnáním hospodského. Netušili jsme, co může udělat z introverta, který se mezi přáteli netají s tím, že svůj post hospodského nemá v nijaké oblibě, natož v lásce, a nejspokojenější je, když v hospodě hosty nemá.
Ale běda světu, který Bartoň pozoruje ze závětří pípy. Běda všem, kdo se dostanou do jeho zorného pole – výsledky vidíme na této výstavě. Mám za to, že si David nemá na hospodu důvod stěžovat. Pochybuji, že by z jiného místa získal tak sardonický nadhled nad naším hemžením. Ne všechny jsou portréty a minipříběhy jeho hostů, ale zdá se, že Bartoň pozoruje celé společenství lidí jako latentní hosty, kteří, pokud již nedojdou k jeho pípě, stanou se alespoň dekorací na zdech jeho hospody. Mohou-li uniknout nálevnímu stolu, dvojrozměrnému Bartoňovu plátnu neuniknou. Je to barvitý spektákl, který nám David předvádí. Při vší grotesknosti a šklebu se odvažuji tvrdit, že není zlý. Ostatně jak bych mohl: můj narcismus mi to nedovolí. Sám jsem se také stal obětí Bartoňova štětce. A nemohu říct, že bych byl nerad.
Dejte si pozor i vy ostatní, kteří třeba nechodíte k Davidovi do hospody, dejte si pozor, jestli si vás neprohlíží příliš pozorně a jestli nenaslouchá vašim oblíbeným sloganům. A nebo naopak, pokud se vám tyto obrazy líbily, zajděte častěji do hospody do Červeného Hrádku. Tradice tam není špatná. Učil tam Otakar Březina, maluje tam Bartoň, tak třeba i vy…

Ivan M. Jirous

Úvodní slovo k výstavě v Galerii Pod schodama v Jihlavě, 1997

David Bartoň maluje krajinu – paměť duše. Kost krajiny ohlodanou na holý archetyp. Skorkov, Pučice, Vilímeč, Bílý kámen. Snové krajiny.
Tento typ krajinné malby má u nás nenápadnou tradici: vzpomeňme na Karla Boháčka, raného Roberta Piesena, raného Karla Malicha.
David Bartoň naštěstí neuvízl ve virtuozitě, což se tolika lidem stává.
Načal novou sérii maleb – Hrdinů naší doby – portréty lidí, s nimiž bohužel (jako v mém případě) žije, nebo patří mezi jeho přátele, či jimiž je obklopen.
Není to l’art brut (brutální umění), ale nebezpečně se mu podobá. Možná proto, že David s stýká s brutálními lidmi.
Ostatně už leta se živí jako hospodský. A kde jinde můžete potkat živé lidi – než v hospodě?
Je zvláštní, jak se v posledních letech vrací v malbě expresionistické cítění. Možná to souvisí s vypjatou situací konce tisíciletí.
Ale zatímco James Ensor, Félicien Rops, Edvard Munch malovali obecné příšery, esence lidství – nikoliv konkrétní lidi, David Bartoň svým skalpelovým zrakem pozoruje osoby kolem sebe.
Jsou to také příšery. Vím o čem mluvím, sám jsem aktérem řady Davidových obrazů. Bartoň navíc, aby nenechal diváka na pochybách – maluje do obrazů výroky jejich hrdinů. Hrdinů naší doby, jak jim říká. Jsou to vesměs hrdinové pokleslí, perziflážní. Nevypovídá to cosi o naší době?
Pozorný divák (který neexistuje – jak by řekl Helmut Heissenbüttel) by mohl na některém z Davidových obrazů vidět i sám sebe. Protože – co je jméno? I pod jiným jménem bude se zůže rdít stejně kouzelně. (W. Shakespeare)
Nicméně, Bartoňovy růže se příliš kouzelně nerdí.

Ivan M. Jirous – David Bartoň a Česká krajina

Jihlava, Knihkupectví – čajovna. Vernisáž 10.1. 1999, 
otištěno v časopise Ateliér

 To, že David Bartoň nazval tuto výstavu Česká krajina, svědčí o všeobecném úpadku regionálního cítění. O tom, že se bolševikům přece jen něco podařilo: vykořenit z mysli většiny lidí našich národů vědomí o tom, co jsou zač a kde žijí.
David nemaluje českou krajinu. Jeho obrazy vypovídají o moravské části Českomoravské vysočiny. Nikoli vrchoviny – když slyším to slovo, naskakuje mi husí kůže. Stejně mi naskakuje husí kůže jak oa oškubaném pštrosu (jak by řekla Eva Cingálková), když mé rodné město Humpolec komunisti přesunuli do jižních Čech – a postkomunisti to stvrdili. Ačkoli jsme součástí župy čáslavské. Naši kluci chodili k odvodu na hejtmanství do Čáslavi, ne do Českých Budějic.
Červený Hrádek, kde nyní David Bartoň (táborský rodák) žije, je na Moravě.
Jistěže je u nás na Vysočině nejčistší čeština, a to z obou stran – česká i moravská, moravská i česká. Totéž si nepochybně myslí o svém regionu Chodové, Valach Ludvík Vaculík o regionu svém.
Když už jsem zabloudil k ožehavému tématu lokálpatriotismu – jak říkáme my Češi – všimněte si, jak jsem se opět rafinovaně vyhnul analýze Davidových obrazů.
 Přimlouvám se při této příležitosti za uskutečnění referenda, které by tělem učinilo dávný sen Andreje Nikolaje Stankoviče: odtržení Českomoravské vysočiny od zbytku Morava a Čech. Referenční archy jsou připraveny u vchodu.
 Děkuji Vám za trpělivost a pozornost.

Ivan M. Jirous

Úvodní slovo k vernisáži v Malovaném domě v Třebíči 14.3. 2000, Otištěno v časopise Ateliér

Nečekejte, že tady budu nějak dlouho mluvit o obrazech Davida Bartoně. Mimo jiné proto, že je to asi čtvrtá výstava, kterou mu zahajuju – a pokud jsem si vůbec kdy o jeho obrazech myslel něco, co by stálo za sdělení – podstupují ty myšlenky podobný proces redukce, kterým David vytváří svoje krajiny. Je to proces jen zdánlivě stejný. David se oprošťováním a zjednodušováním výchozích tvarů dobírá k podstatnému a niternému. Já se oprošťováním dostávám k tomu, že nejsem podstatného schopen sdělit už nic. Stále víc mi Davidovy obrazy připadají jako dokonalá látka k meditaci. A meditace je stav mysli či ducha velmi soukromý, takže tady na vernisáži si moje mínění nemůžete ani potvrdit, ani zavrhnout. Pak je tady ještě matoucí mnohost Bartoňova díla – a to je vystavena jenom jeho část. Nicméně ta mnohost neznamená devalvaci a mechanické opakování. Precizní pozorovatel, jímž David bezpochyby je, vybírá z nepřehledného toku krajinných útvarů zklidněná zastavení jako stvořená pro usebrání duše. Člověka, či figurální stafáž, jak bychom řekli odborně, v jeho krajinách nenajdeme. Je to dobře, protože člověk je element rušivý ba ničivý. David ho důsledně vypudil do druhé části svého díla – portrétů.
Ale možná, že dvojpólnost Bartoňova díla je jen zdánlivá. Pravděpodobně máme v obou případech – krajinách i figurách – co činit s bystrým pozorovatelem jevů nejenom vnějších. V portrétech krajiny snad převládá něha, umocňovaná zdrženlivými pastelovými valéry barev. V lettristických krajinách doprovodných sloganů, které rámují ústřední figuru, snad převládá sarkasmus. Ale ani ten není bez soucitu, minimálně pobaveného soucitu nad naším lidským hemžením.
Součástí tohoto hemžení jsou bezpochybně i výstavy a vernisáže. Musím vám tlumočit obdiv nad odvahou, s níž jste sem přišli. Co když objektem některého z příštích Bartoňových obrazů bude některý z vás? Já se bát nemusím, já už to mám za sebou.

Ivan M. Jirous – Podzim vesnické krajiny

Úvodní slovo k vernisáži v Českých Budějovicích 14.9. 2004, Otištěno v časopise Ateliér

To, že ze všech ročních dob miluju nejvíc podzim, je možná způsobeno tím, že jsem se narodil v prvním podzimním dnu. Proto jsem rád, že výstava obrazů Davida Bartoně se otevírá tady, na dvorku Galerie Na dvorku, v těchto krásných podzimních dnech pod širým nebem. Když jsem si připravoval tuto řeč a díval se na Davidových dvanáct obrazů, které rozdělil po třech na jaro léto podzim a zimu, uvědomil jsem si, že podzim je ze všech ročních dob nejvýznamnější: vždyť v něm se k spánku a tlení ukládá to, co připravilo jaro a léto k dočasně věčnému spánku pod příkrovem sněhu zimy.
Když jsme se před nějakým časem s Davidem domlouvali o této výstavě, říkal jsem, že bych si k tomu potřeboval znovu přečíst Aloise a Viléma Mrštíkovic – Rok na vsi. I proto, že je to jedna z tragicky zapomínaných a nedoceněných knih českomoravské literatury – vážil si jí mimo jiné i Jiří Kolář. Ale dnes jsem si uvědomil, že současná vesnice má nezanedbatelný protipól nádherných polí a vrchů, jejichž esenci – ohlodanou až na kost – David Bartoň maluje na obrazy, na něž se díváte – protipól zla a nenávisti, která bublá z hub štamgastů pokleslých vesnických hospod, v nichž se nemluví o setbě a sklízení, ale o závisti, nezaslouženém zklamání, vypočítavosti a pomluvách. Promluvy lidí, kteří nechtějí pracovat na půdě a lesích předků, nýbrž uvažují, jak se jich co nejvýhodněji zbavit. Portréty těchto lidí David také maluje – musely by zde být jako pandán nezničitelné, staletími kultivované kulturní krajiny.
Jsem rád, že tady dnes nevisí. Možná je uvidíte jindy, na jiné Davidově výstavě.
Kultivace krajiny v naší zemi trvala zhruba dva tisíce let. Nezbývá nám než doufat, že dočasné zkrvení většiny obyvatelstva, potomků těch, již tuto krajinu utvářeli, pomine také. A ne-li, bude to nikoli naše starost, bude to starost vás, našich dětí a dětí jejich.